Nestěžujme si!
Stěžovat si je lidské. Každému to občas „ujede“. Je to naše přirozená vlastnost být nespokojeni. Tím, že jsme nespokojeni, posouváme se dál. Naše ambice a potřeba být na tom lépe než soused jsou mnohdy ku prospěchu a bez těchto potřeb bychom jako lidstvo moc daleko nedošli, zvlášť v technickém pokroku. Ovšem pokud si neustále stěžujeme a zároveň závidíme, stává se z toho nemoc a jako většina nemocí i tato může přejít do chronicity.
Nepálí nás dobré bydlo, jak se říká?
Občas mívám pocit, že jsme národ stěžovatelů. Je jednoduché si stěžovat. Mnohem jednodušší, než s danou situací něco dělat. Ono není od věci občas si trochu postěžovat. Je pravda, že se člověku poněkud uleví. Ale nesmí se to přehánět. Chorobní stěžovatelé se svou tíživou situací v podstatě nic nedělají, jen to dokola komentují a rozebírají. Až už vás to přestane bavit.
Jistě to znáte. Sedíte naproti příteli, on povídá a povídá, vy přikyvujete, občas prohodíte povzbudivá slova a snažíte se udržet pozornost a nemyslet na něco jiného. Nechcete ho přerušovat, každý má přeci nárok si občas postěžovat. I vy si jednou budete potřebovat postěžovat. Ale mnohdy, pokud je toho přes míru, to začíná silně obtěžovat a vy máte pocit, že už nemůžete dýchat.
Myslím si, že se máme vcelku dobře. Každý může podotknout, že může být lépe. To nepopírám. Ale záleží na tom, jak moc jste nároční na své okolí. Pro každého štěstí a spokojenost znamená něco jiného. Záleží vždy na tom, jak si to nastavíme v hlavě, ve své mysli.
Zaměřili jsme se pouze na negativní a šokující zprávy, dramata, neštěstí, problémy, žabomyší války a drobné starosti.
Pokud si stěžujeme, jsme v některé z oblastí našeho života nešťastní. A pokud jsme nešťastní dlouhodobě, stávají se z nás postupem času nepříjemné, brblající kreatury, které znepříjemňují život svým blízkým, aniž by to tak vědomě zamýšlely.
Dokážeme být vůbec šťastní a oprostit se od hloupostí?
Diana Dürichová
Zapomenutá bosá chůze
Kdy naposledy jste se šli projít naboso? Vnímat ranní rosu, kdy se vám vláha vpíjí do chodidel. Cítit pod svýma nohama život, který vás lechtá a dráždí.
Diana Dürichová
Honba za pokladem
Start máme všichni stejný. Narodíme se do života čistí a bez zbytečností. Záleží mnohdy nejen na rychlosti našeho startu, ale zvláště na dovednostech a především štěstí, abychom dospěli tam, kam chceme.
Diana Dürichová
Sběr trofejí
Celý život sbíráme trofeje. Jsme tak naučeni.Trofeje nám připomínají, jak jsme úspěšní. Co vše jsme v životě zvládli, s jakými situacemi jsme si poradili. Trofeje nám udávají směr.
Diana Dürichová
Ženy jsou lepšími řidiči nežli muži
Často slýchávám posměšnou poznámku: „No jo, ženská za volantem.“ Myšleno je to samozřejmě vždy tak, že daná řidička je, slušně řečeno, nešikovná. Jen sporadicky se setkávám s tím, že by se takto nadávalo na muže. Nelze paušalizovat, ovšem mám dojem, že ženy jsou častokrát lepšími řidiči nežli muži.
Diana Dürichová
Návštěva pedikúry vždy zvedne náladu
Jednoho dne jsem si řekla: „Měla bych o sebe více pečovat.“A tak jsem se rozhodla, že se objednám na pedikúru. Jenže otázkou je - komu svěřím svoje nohy? Nohy jsou pro mě dost intimní částí těla a jen tak je někomu neukazuju (myslím tím – zblízka neukazuju!) Nedej bože, že by mi na ně někdo cizí měl sahat a ještě k tomu používat ostré nástroje!
Diana Dürichová
Jízda po eskalátoru
Jízda po eskalátoru je mnohdy velmi přínosná. Během jízdy se totiž dozvím spoustu zajímavých informací, zasportuju si a pokud někomu chybí osobní kontakt, tak není nic jednoduššího, než naskočit na eskalátor.
Diana Dürichová
Doba drahých mobilů
Pamatuju si svůj první mobilní telefon. Byl velký, těžký a s dlouhou anténou. Ale mně se líbil. Sice se mi nevešel do kapsy u kalhot a v bundě mi táhl kapsu k zemi, ale co. I tak jsem ho měla ráda.
Diana Dürichová
Je Silvestr opravdu tak důležitý?
Tak jako každý rok, lámu si hlavu i nyní, co se Silvestrovskou nocí a jak vkročit do nového roku tak, abych nelezla po čtyřech nebo nebyla otrávená. A tak jako každý rok, budu asi i letošní Silvestr bojkotovat, budu prostě a jednoduše sedět doma a půjdu si na truc lehnout v deset večer.
Diana Dürichová
Autem napříč životem
Auto je velmi oblíbeným dopravním prostředkem a někteří v něm stráví mnoho hodin při cestování do práce a z práce, na dovolenou nebo jen tak na výlety. Cestu autem můžeme přirovnat k cestě životem. Při každém nástupu do auta se začíná odvíjet příběh, který lze částečně ovlivnit.
Diana Dürichová
Nemoc jako projev psychické nerovnováhy?
Často se hovoří o tom, že spousta nemocí je tzv. psychosomatických. A ti nebojácní říkají, že všechny choroby můžeme do této škatulky zahrnout. Je tomu tak? Skutečně se stav mysli (míněno často podvědomí) projeví na našem lidském těle viditelnými i neviditelnými změnami?
Diana Dürichová
Jak správně pečovat o svá chodidla?
Nohy nás nesou celým životem, jsou důležitou součástí našeho těla a péče o ně by pro nás měla být samozřejmostí. Přesto na ně spousta lidí zapomíná a teprve až se objeví prvotní bolest, uvědomíme si, že je potřeba věnovat jim alespoň pár minut týdně. Není to nic složitého, nezabere to ani tolik času, ale přesto v této uspěchané době často odkládáme péči o své tělo a necháváme ji až na posledním místě.
Diana Dürichová
Naprosto zjevná (nejen) svalová dysbalance
„Sportem ku zdraví!“ je heslo, které slyšel jistě každý z nás. Už od dětství se učíme hrát hry a v průběhu školních let je nám neustále opakováno, jak zdravý a potřebný je sport. Člověk se snaží pohybovat a ví, že pokud jen lenoší, není to pro jeho organismus správné. Máme to prostě zaryto v hlavě, to heslo, které budou slýchávat i naše děti. Ale co druhá stránka věci? „Sportem ku zdraví – aneb k trvalé invaliditě!“ I na tomto dodatku je trocha pravdy.
Diana Dürichová
Díkybohu, máme na výběr
Říkám si:„Je tohle možný?“ Sedím v čekárně u doktora. Je plná postarších lidí, kteří si evidentně myslí, že mají u doktora přednost a že já přeci počkám. Ale já nechci čekat! V krku mi vyrostly mandle do takových rozměrů, že nemůžu ani polykat. Bolí mě hlava. Myslím, že mám horečku.
Diana Dürichová
Že by vázla komunikace?
V dnešní době smsek a internetu si už málokdo z mladší generace dokáže představit, že by vedl dlouhé rozhovory po pevné lince nebo nedej Bože při osobním kontaktu. Čím dál tím méně lidí se dokáže podívat druhému do očí a vést s ním srozumitelnou a k cíli vedoucí diskuzi. Přitom je to tak jednoduché!