Stěžovat si je lidské. Každému to občas „ujede“. Je to naše přirozená vlastnost být nespokojeni. Tím, že jsme nespokojeni, posouváme se dál. Naše ambice a potřeba být na tom lépe než soused jsou mnohdy ku prospěchu a bez těchto potřeb bychom jako lidstvo moc daleko nedošli, zvlášť v technickém pokroku. Ovšem pokud si neustále stěžujeme a zároveň závidíme, stává se z toho nemoc a jako většina nemocí i tato může přejít do chronicity.
Nepálí nás dobré bydlo, jak se říká?
Občas mívám pocit, že jsme národ stěžovatelů. Je jednoduché si stěžovat. Mnohem jednodušší, než s danou situací něco dělat. Ono není od věci občas si trochu postěžovat. Je pravda, že se člověku poněkud uleví. Ale nesmí se to přehánět. Chorobní stěžovatelé se svou tíživou situací v podstatě nic nedělají, jen to dokola komentují a rozebírají. Až už vás to přestane bavit.
Jistě to znáte. Sedíte naproti příteli, on povídá a povídá, vy přikyvujete, občas prohodíte povzbudivá slova a snažíte se udržet pozornost a nemyslet na něco jiného. Nechcete ho přerušovat, každý má přeci nárok si občas postěžovat. I vy si jednou budete potřebovat postěžovat. Ale mnohdy, pokud je toho přes míru, to začíná silně obtěžovat a vy máte pocit, že už nemůžete dýchat.
Myslím si, že se máme vcelku dobře. Každý může podotknout, že může být lépe. To nepopírám. Ale záleží na tom, jak moc jste nároční na své okolí. Pro každého štěstí a spokojenost znamená něco jiného. Záleží vždy na tom, jak si to nastavíme v hlavě, ve své mysli.
Zaměřili jsme se pouze na negativní a šokující zprávy, dramata, neštěstí, problémy, žabomyší války a drobné starosti.
Pokud si stěžujeme, jsme v některé z oblastí našeho života nešťastní. A pokud jsme nešťastní dlouhodobě, stávají se z nás postupem času nepříjemné, brblající kreatury, které znepříjemňují život svým blízkým, aniž by to tak vědomě zamýšlely.
Dokážeme být vůbec šťastní a oprostit se od hloupostí?
