Já sama pracuju mimo jiné jako pedikér. Zvykla jsem si na to vzít do rukou i takové nohy, které nejsou příliš pěkné a zdravé. Ale tak jako dokážu se samozřejmostí a bez mrknutí oka takové nohy ošetřit, tak nedokážu své nohy jen tak někomu svěřit. Jsem v tom trochu úzkostlivá, čím víc se o této profesi dozvídám, tím větší mám nároky na ošetření od cizí osoby.
Objednala jsem se k jedné paní, kterou jsem měla co nejblíže domovu. Den před návštěvou si večer omrknu svá chodidla. Dívám se na ně ze všech stran, prohlížím si je a zkouším být nezaujatá. „No, na to, že děláš v oboru, tak máš teda nohy v hrozném stavu.“ Tak nějak bych to okomentovala. V den návštěvy si nohy pořádně vydrbu, zastřihnu si trochu nehty a vyčistím si je. Přece nepůjdu na pedikúru s ošklivýma nohama!
Musím říct, že jsem si nohy tak parádně vydrbala, že s nimi pedikérka příliš práce neměla. Možná i proto bylo ošetření krátké, svižné a bez viditelných změn. Jen díky tomu, že mě nechala namáčet nohy v lavoru 20 minut, trvala pedikúra 35 minut. No – asi ty moje nohy nakonec nejsou tak zanedbané.
Nechala mě sedět v malém kamrlíku a někam odešla. K dispozici jsem měla jeden časopis s datem loňského roku a značně ohmataný. Nevadí, i tak se zabavím. Raději se nerozhlížím okolo, nezdá se mi totiž, že by tu měla příliš uklizeno ( a mému oku jen tak něco neujde, zvlášť když vím na co se zaměřit). Paní byla celkem milá až na to, že měla tak hluboký výstřih, že jsem viděla i to, co bych jako žena vidět nemusela. Ovšem, když jsem z pedikúry vycházela, měla jsme dobrý pocit. Dobrý pocit, že jsem se dokopala k tomu, abych někam zašla a že jsem udělala něco pro sebe. Příště zajdu zase k někomu jinému – trocha inspirace neuškodí
