Byl nerozbitný, přestože mi několikrát upadl na zem a součástky se rozlítly na všechny strany, vždycky jsem ho dokázala dát dohromady. Jednou nebo dvakrát jsem ho i nedopatřením utopila – vždy jsem ho ale zase rozdýchala. Prostě vydržel, což se o dnešních mobilech příliš říct nedá.
Velikost byla tehdy velmi důležitá. Kdo měl menší mobil, byl IN. Jak se technologie vyvíjela, vznikaly lepší a lepší mobily se spoustou funkcí a jednoduchých her. Pak se něco zlomilo, hry už nebyly tak důležité, začínalo být důležitější připojení na internet a možnost MMS. A trend se změnil – tentokrát čím větší telefon, tím líp. Ten, kdo má větší displej a placatější mobil, ten je prostě nejlepší. A já se v tom už začínám ztrácet.
Jojo, tlačítkový telefon – tomu už odzvonilo. Když jsem si ho chtěla nedávno koupit, s lítostí jsem zjistila, že na dnešním trhu takový telefon zkrátka nenajdu. Dotykové telefony vládnou světu a s jejich možnostmi a aplikacemi stoupá i jejich cena. Koupit si telefon za 4000,-? Když mi většinou nevydrží ani rok s mým způsobem zacházení? No to si ještě musím rozmyslet.
Většinou nerozumím ani některým funkcím. Kdo využívá celou kapacitu svého telefonu? Nejčastěji píšu sms a volám, ale na to by mi přeci stačil jednoduchý a levný mobil. Když si někdo koupí drahý telefon, znamená to, že se orientuje i v jeho funkcích a plně je využívá?
Internet, navigaci, kalendář, kalkulačku, foťák, přehrávač hudby, záznamník, hlasové vyhledávání, email a další.
Není spíše koupě takového telefonu symbolem bohatství a snahy o sociální zařazení? Není to tak, že pokud nemám takový telefon, vlastně neexistuju?
Jistojistě jsou dnešní mobilní telefony spíše takovými malými osobními počítači, můžeme se kdykoli a kdekoli připojit na internet a často nám velmi zjednoduší náš život. Kdybych vytasila můj starý telefon na veřejnosti - jak byste se tvářili? Ten krásný tlustý telefon, který se nevejde ani do dlaně a který zná jen 10 vyzváněcích tónů. Trocha nostalgie v našem vyšperkovaném světě není na škodu.
