V prosinci mě znervózňují dvě věci – nákup dárků (takových, aby se líbily a aby byly za málo peněz) a Silvestr. To první je už díkybohu za mnou, ale to druhé stále hrnu před sebou a i když je Silvestr už za rohem, absolutně nemám ponětí jak ho uchopit. Kamarádi a blízcí si s tím hlavu už dolámali. Ať se bavím s kýmkoli, už má nějaké plány – hory, hrací večer (hraní různých stolních a nestolních her), mejdan doma nebo v hospodách. A já? Můžu jet tam i onam, ale mně se prostě už příliš nechce. Představa, že budu muset někam jet autem, přepiju se a přejím jídlem a pitím, usnu na podlaze ve spacáku a ráno se vzbudím s bolehlavem a žaludkem na vodě... Asi už jsem zlenivěla a jsem zhýčkaná, ale nějak se mi do toho nechce... celý den po akci je pak zkažený a ztrátový a na to já už asi nemám nervy.
Takže, je pro mě (pro nás) Silvestr tak důležitý, že z něj někteří z nás mají takový strach? Že se bojí, že se budou nudit doma, že nebudou ve společnosti a budou akorát smutnit? Kdo rozhodl, že budeme slavit Nový rok právě ten a jediný den? Můžu si ho oslavit o den později nebo klidně o půl roku a nic se nestane (až na divné pohledy ostatních – „Hurá, nový rok 2014 je tady!“ řečeno v červenci).
Já osobně mám ze Silvestra vždycky strach – z nudy, z petard a jim podobných věcí, z přílišného alkoholu, z předsevzetí (které si vždycky pod tlakem alkoholu dám, i když vím, že ho nikdy nedodržím) a vlastně i z celého nového roku, protože jako vždy do něj vstupuju s určitým nadšením a pocitem, že tento nový rok bude určitě lepší. A když ten rok končí (jako teď rok 2013), tak si říkám, že se nic nezměnilo a že je to všechno stejně na bačkoru a jako vždy vkládám naději do roku nového (letos tedy do roku 2014).
Takže – dokud mi optimismus slouží a dokud mám pozitivní představy o roku následujícím – přeji vám všem to správné vkročení do nového roku bez kotrmelců a přehmatů.
