Studium duše a naší mysli se v posledních desetiletích těší velkého zájmu, vzniká spousta publikací, které popisují vztah chorob ke konkrétnímu psychickému problému. Dozvíte se, jací opravdu jste a nad čím byste se měli zamyslet. Některým to otevře oči a skutečně najdou vnitřní klid. Pochopení vlastního Já – a mnohdy nejen pochopení, ale i smíření se s tím, jací jsme – vede ke spokojenému životu.
Ovšem - spousta lidí, kteří prošli dramatem ať už osobním nebo hromadným, si pokládá pořád dokola tu samou otázku: Proč zrovna já? Proč zrovna oni jsou nemocní, proč zrovna oni mají zdravotní problémy? Vždyť oni si to přece "nezaslouží".
Mohou se cítit spokojeni, mohou mít pocit, že se ke všem chovají čestně a přívětivě. Můžou si myslet, že pochopili svůj životní úděl a jsou s ním smířeni. Ale přesto je potká něco, co by srazilo na kolena kohokoli z nás. Zákonitě se ptají Proč? Proč, když jsem tak spokojený? A že jim někdo „osvícený“ řekne, že to tak prostě mělo být, že si z té situace máme vzít ponaučení a má nás to někam nasměrovat? Ano, i to všechno je možné... Ale je tomu skutečně tak? Lze říci, že si ty zdravotní komplikace přivodili svým jednáním nebo vnímáním své osoby? Nebo to prostě mělo tak být a hotovo? Máme uvažovat více duchovně nebo zůstat při zemi a brát život tak jak jde? Občas nahoru a občas dolů...
Ať je tomu tak či onak, nelze popřít, že tak jak se člověk cítí, tak i vypadá. Ze šťastného člověka ta spokojenost přímo sálá. Pokud má člověk sám se sebou problém, užírá ho to zevnitř. Pokud člověk trpí sám sebe ve svém těle, snaží se ubít prostředky, jako jsou cigarety, alkohol a nezdravé jídlo. Ale kdo by někdy neměl se sebou problém? Přeci nikdo není dokonalý. A možná proto je tolik chorob, možná proto je tolik nemocných. A možná proto je tolik pohledů na tuto otázku. Pohledů a názorů, které vychází ze životních zkušeností.
