Zapomenutá bosá chůze
Chůze naboso je zdravá v tom případě, když chodíme po nerovném terénu. Neplatí to tedy pro asfalt a už vůbec ne beton. Proto je chůze naboso v podstatě téměř nemožná ve městech. Město je plné betonových bloků, mezi nimiž proudí asfaltová řeka. Dopravní prostředky víří prach, který se dostává i do těch nejmenších míst. Pak už nám jen zbývá zapadnout do přírodní oázy ve formě parků, kde můžeme chůzí naboso načerpat trochu energie.
Noha je svázaná v botě, už od našeho dětství se učíme jí uzavírat do obuvi. Vymýšlíme stále lepší a lepší boty, které podporují naší klenbu a udržují nohu v suchu. Máme pocit, že pro svá chodidla děláme jen to nejlepší. Získali jsme dojem, že bez bot jsme zranitelní. Ale je tomu skutečně tak?
Kdy naposledy se vaše chodidlo pořádně nadechlo? Představte si, že jste uzavření v malém prostoru a nemůžete ven. Jaká úleva se dostaví, když to sevření povolí?
Jako děti jsme neustále běhaly venku bosy a nic se nám nestalo. Ano, občas šlápnete na něco ostřejšího nebo na vosu. Ale pokud je vaše noha připravena, dostatečně uvolněna, tak veškeré okolní nástrahy nemají šanci. Jen v případě, že je chodidlo křečovitě staženo a ve vaší mysli neustále slyšíte nepříjemný hlas, který vám říká, jak nebezpečná je chůze naboso, tak máte vyšší pravděpodobnost, že se vašemu chodidlu něco stane. Musíte se uvolnit, oddat se přírodě a věřit tomu, že „noha ví, co dělá“.
Naše chodidla již zapomněly na to, jaké to je chodit naboso. Zkusme jim osvěžit paměť. Ze začátku to bude trochu bolet, píchat nebo štípat, ale až si zvyknou, tak pocítíte obrovskou úlevu. Chůzí naboso aktivujete nejen svaly povrchové, ale i hluboké. Přirozeně dráždíte reflexní energetické dráhy, které mají na chodidlech svá zakončení. Je to nejpřirozenější masáž svalů, kterou můžete svým nohám dopřát. Už při krátké vycházce pocítíte, jak vám úleva svalů stoupá až po kolena, prostupuje celé dolní končetiny a míří ke kyčlím.
Nechte sebe, své děti a blízké bez starostí chodit bosou nohou v trávě. Je to přirozené a bezpečné. Věnujme své noze takovou péči, kterou si zaslouží. A to péči stvořenou přírodou. Protože příroda jsme my a my jsme příroda.
Diana Dürichová
Honba za pokladem
Start máme všichni stejný. Narodíme se do života čistí a bez zbytečností. Záleží mnohdy nejen na rychlosti našeho startu, ale zvláště na dovednostech a především štěstí, abychom dospěli tam, kam chceme.
Diana Dürichová
Sběr trofejí
Celý život sbíráme trofeje. Jsme tak naučeni.Trofeje nám připomínají, jak jsme úspěšní. Co vše jsme v životě zvládli, s jakými situacemi jsme si poradili. Trofeje nám udávají směr.
Diana Dürichová
Ženy jsou lepšími řidiči nežli muži
Často slýchávám posměšnou poznámku: „No jo, ženská za volantem.“ Myšleno je to samozřejmě vždy tak, že daná řidička je, slušně řečeno, nešikovná. Jen sporadicky se setkávám s tím, že by se takto nadávalo na muže. Nelze paušalizovat, ovšem mám dojem, že ženy jsou častokrát lepšími řidiči nežli muži.
Diana Dürichová
Nestěžujme si!
Stěžujeme si na bydlení, na rodinu, na práci, na málo peněz. Stěžováním si většinou ulevíme. Není nadto si hezky zanadávat, že? Ovšem pokud se z nás stanou tzv. chorobní stěžovatelé, už to zavání sebelítostí a ne všem je tato pozice příjemná. Jak se říká, nic se nemá přehánět.
Diana Dürichová
Návštěva pedikúry vždy zvedne náladu
Jednoho dne jsem si řekla: „Měla bych o sebe více pečovat.“A tak jsem se rozhodla, že se objednám na pedikúru. Jenže otázkou je - komu svěřím svoje nohy? Nohy jsou pro mě dost intimní částí těla a jen tak je někomu neukazuju (myslím tím – zblízka neukazuju!) Nedej bože, že by mi na ně někdo cizí měl sahat a ještě k tomu používat ostré nástroje!
Diana Dürichová
Jízda po eskalátoru
Jízda po eskalátoru je mnohdy velmi přínosná. Během jízdy se totiž dozvím spoustu zajímavých informací, zasportuju si a pokud někomu chybí osobní kontakt, tak není nic jednoduššího, než naskočit na eskalátor.
Diana Dürichová
Doba drahých mobilů
Pamatuju si svůj první mobilní telefon. Byl velký, těžký a s dlouhou anténou. Ale mně se líbil. Sice se mi nevešel do kapsy u kalhot a v bundě mi táhl kapsu k zemi, ale co. I tak jsem ho měla ráda.
Diana Dürichová
Je Silvestr opravdu tak důležitý?
Tak jako každý rok, lámu si hlavu i nyní, co se Silvestrovskou nocí a jak vkročit do nového roku tak, abych nelezla po čtyřech nebo nebyla otrávená. A tak jako každý rok, budu asi i letošní Silvestr bojkotovat, budu prostě a jednoduše sedět doma a půjdu si na truc lehnout v deset večer.
Diana Dürichová
Autem napříč životem
Auto je velmi oblíbeným dopravním prostředkem a někteří v něm stráví mnoho hodin při cestování do práce a z práce, na dovolenou nebo jen tak na výlety. Cestu autem můžeme přirovnat k cestě životem. Při každém nástupu do auta se začíná odvíjet příběh, který lze částečně ovlivnit.
Diana Dürichová
Nemoc jako projev psychické nerovnováhy?
Často se hovoří o tom, že spousta nemocí je tzv. psychosomatických. A ti nebojácní říkají, že všechny choroby můžeme do této škatulky zahrnout. Je tomu tak? Skutečně se stav mysli (míněno často podvědomí) projeví na našem lidském těle viditelnými i neviditelnými změnami?
Diana Dürichová
Jak správně pečovat o svá chodidla?
Nohy nás nesou celým životem, jsou důležitou součástí našeho těla a péče o ně by pro nás měla být samozřejmostí. Přesto na ně spousta lidí zapomíná a teprve až se objeví prvotní bolest, uvědomíme si, že je potřeba věnovat jim alespoň pár minut týdně. Není to nic složitého, nezabere to ani tolik času, ale přesto v této uspěchané době často odkládáme péči o své tělo a necháváme ji až na posledním místě.
Diana Dürichová
Naprosto zjevná (nejen) svalová dysbalance
„Sportem ku zdraví!“ je heslo, které slyšel jistě každý z nás. Už od dětství se učíme hrát hry a v průběhu školních let je nám neustále opakováno, jak zdravý a potřebný je sport. Člověk se snaží pohybovat a ví, že pokud jen lenoší, není to pro jeho organismus správné. Máme to prostě zaryto v hlavě, to heslo, které budou slýchávat i naše děti. Ale co druhá stránka věci? „Sportem ku zdraví – aneb k trvalé invaliditě!“ I na tomto dodatku je trocha pravdy.
Diana Dürichová
Díkybohu, máme na výběr
Říkám si:„Je tohle možný?“ Sedím v čekárně u doktora. Je plná postarších lidí, kteří si evidentně myslí, že mají u doktora přednost a že já přeci počkám. Ale já nechci čekat! V krku mi vyrostly mandle do takových rozměrů, že nemůžu ani polykat. Bolí mě hlava. Myslím, že mám horečku.
Diana Dürichová
Že by vázla komunikace?
V dnešní době smsek a internetu si už málokdo z mladší generace dokáže představit, že by vedl dlouhé rozhovory po pevné lince nebo nedej Bože při osobním kontaktu. Čím dál tím méně lidí se dokáže podívat druhému do očí a vést s ním srozumitelnou a k cíli vedoucí diskuzi. Přitom je to tak jednoduché!