2. března 2015
Sběr trofejí
Celý život sbíráme trofeje. Jsme tak naučeni.Trofeje nám připomínají, jak jsme úspěšní. Co vše jsme v životě zvládli, s jakými situacemi jsme si poradili. Trofeje nám udávají směr.
Získat trofej je někdy velmi snadné, naopak v některých případech se u toho pěkně zapotíme. Svou první trofej získáváme velmi záhy, již v dětském věku. Můžou se o to postarat již naši rodiče, sourozenci nebo děti v okolí. Na svou první trofej nikdy nedáme dopustit, hýčkáme si jí a vzpomínáme na ten dobrý pocit, který to v nás vyvolalo. Získat trofej vždy v člověku vyvolá blahodárný pocit štěstí, spokojenost. A kdykoli si danou trofej prohlížíme, kdykoli na danou situaci myslíme, vždy se nám tyto pocity vracejí.
Jaká byla vaše první trofej? Hračka, kterou jste ukořistili sousedovic dítěti? Šutr nalezený na procházce s rodiči? Mušle dovezená z dovolené u moře? I takovéto drobnosti jsou jistou formou trofejí, kterých se neradi vzdáváme. Během života sbíráme trofeje pořád. Diplomy, dopisy, darované šperky...
Až nám naše trofeje vesele a nenápadně plní celý byt, dům, stodolu, sklep a půdu. A pak nám nezbývá nic jiného, než tyto trofeje schovávat do krabic a ukládat do koutů s tím, že se k nim někdy vrátíme, až budeme mít čas. Ale čas je neúprosný a letí jako blázen, takže na stará kolena pak objevíme zaprášenou krabici s věcmi, kterých se nechceme vzdát, ačkoli jsme je dlouhou dobu neviděli ani nevyužili. Pokud jsme nuceni se jich zbavit třeba důsledkem stěhování, vyvolá to v nás nepochopitelný pocit smutku a pocitu, že něco z nás ztrácíme.
Během života se z nás stávají neustálí sběrači, sbíráme, na co přijdeme. Hromadíme věci, někdo více, někdo méně, ale hromadíme. Hromadíme tím vzpomínky. Vzpomínky na naše úspěchy, ale i neúspěchy. Na první rande, první orazítkovaný papír s naším jménem a titulem, ale také na rodiče, prarodiče a kamarády.
Nejlépe se cítíme obklopeni SVÝMI věcmi, trofejemi. Pokud nás toho někdo zbaví, nenávidíme ho. Lpíme někdy až úzkostlivě na věcech, které nemají žádnou nominální hodnotu, ale pro nás – pro nás mají cenu zlata. Význam mají pouze pro nás a až tu jednou nebudeme, naši potomci tyto věci vyhodí, spálí, darují či se jich jinak zbaví. A pokud budeme mít štěstí, jednu z našich věcí si nechají a stane se z ní trofej. Trofej našich potomků.
Diana Dürichová
Zapomenutá bosá chůze
Kdy naposledy jste se šli projít naboso? Vnímat ranní rosu, kdy se vám vláha vpíjí do chodidel. Cítit pod svýma nohama život, který vás lechtá a dráždí.
29.6.2015 v 12:59
| Karma: 8,12
| Přečteno: 274x
| Ostatní
Diana Dürichová
Honba za pokladem
Start máme všichni stejný. Narodíme se do života čistí a bez zbytečností. Záleží mnohdy nejen na rychlosti našeho startu, ale zvláště na dovednostech a především štěstí, abychom dospěli tam, kam chceme.
22.6.2015 v 11:03
| Karma: 8,01
| Přečteno: 248x
| Ostatní
Diana Dürichová
Ženy jsou lepšími řidiči nežli muži
Často slýchávám posměšnou poznámku: „No jo, ženská za volantem.“ Myšleno je to samozřejmě vždy tak, že daná řidička je, slušně řečeno, nešikovná. Jen sporadicky se setkávám s tím, že by se takto nadávalo na muže. Nelze paušalizovat, ovšem mám dojem, že ženy jsou častokrát lepšími řidiči nežli muži.
8.2.2015 v 14:56
| Karma: 7,82
| Přečteno: 458x
| Ostatní
Diana Dürichová
Nestěžujme si!
Stěžujeme si na bydlení, na rodinu, na práci, na málo peněz. Stěžováním si většinou ulevíme. Není nadto si hezky zanadávat, že? Ovšem pokud se z nás stanou tzv. chorobní stěžovatelé, už to zavání sebelítostí a ne všem je tato pozice příjemná. Jak se říká, nic se nemá přehánět.
Diana Dürichová
Návštěva pedikúry vždy zvedne náladu
Jednoho dne jsem si řekla: „Měla bych o sebe více pečovat.“A tak jsem se rozhodla, že se objednám na pedikúru. Jenže otázkou je - komu svěřím svoje nohy? Nohy jsou pro mě dost intimní částí těla a jen tak je někomu neukazuju (myslím tím – zblízka neukazuju!) Nedej bože, že by mi na ně někdo cizí měl sahat a ještě k tomu používat ostré nástroje!
Diana Dürichová
Jízda po eskalátoru
Jízda po eskalátoru je mnohdy velmi přínosná. Během jízdy se totiž dozvím spoustu zajímavých informací, zasportuju si a pokud někomu chybí osobní kontakt, tak není nic jednoduššího, než naskočit na eskalátor.
Diana Dürichová
Doba drahých mobilů
Pamatuju si svůj první mobilní telefon. Byl velký, těžký a s dlouhou anténou. Ale mně se líbil. Sice se mi nevešel do kapsy u kalhot a v bundě mi táhl kapsu k zemi, ale co. I tak jsem ho měla ráda.
Diana Dürichová
Je Silvestr opravdu tak důležitý?
Tak jako každý rok, lámu si hlavu i nyní, co se Silvestrovskou nocí a jak vkročit do nového roku tak, abych nelezla po čtyřech nebo nebyla otrávená. A tak jako každý rok, budu asi i letošní Silvestr bojkotovat, budu prostě a jednoduše sedět doma a půjdu si na truc lehnout v deset večer.
Diana Dürichová
Autem napříč životem
Auto je velmi oblíbeným dopravním prostředkem a někteří v něm stráví mnoho hodin při cestování do práce a z práce, na dovolenou nebo jen tak na výlety. Cestu autem můžeme přirovnat k cestě životem. Při každém nástupu do auta se začíná odvíjet příběh, který lze částečně ovlivnit.
Diana Dürichová
Nemoc jako projev psychické nerovnováhy?
Často se hovoří o tom, že spousta nemocí je tzv. psychosomatických. A ti nebojácní říkají, že všechny choroby můžeme do této škatulky zahrnout. Je tomu tak? Skutečně se stav mysli (míněno často podvědomí) projeví na našem lidském těle viditelnými i neviditelnými změnami?
Diana Dürichová
Jak správně pečovat o svá chodidla?
Nohy nás nesou celým životem, jsou důležitou součástí našeho těla a péče o ně by pro nás měla být samozřejmostí. Přesto na ně spousta lidí zapomíná a teprve až se objeví prvotní bolest, uvědomíme si, že je potřeba věnovat jim alespoň pár minut týdně. Není to nic složitého, nezabere to ani tolik času, ale přesto v této uspěchané době často odkládáme péči o své tělo a necháváme ji až na posledním místě.
Diana Dürichová
Naprosto zjevná (nejen) svalová dysbalance
„Sportem ku zdraví!“ je heslo, které slyšel jistě každý z nás. Už od dětství se učíme hrát hry a v průběhu školních let je nám neustále opakováno, jak zdravý a potřebný je sport. Člověk se snaží pohybovat a ví, že pokud jen lenoší, není to pro jeho organismus správné. Máme to prostě zaryto v hlavě, to heslo, které budou slýchávat i naše děti. Ale co druhá stránka věci? „Sportem ku zdraví – aneb k trvalé invaliditě!“ I na tomto dodatku je trocha pravdy.
Diana Dürichová
Díkybohu, máme na výběr
Říkám si:„Je tohle možný?“ Sedím v čekárně u doktora. Je plná postarších lidí, kteří si evidentně myslí, že mají u doktora přednost a že já přeci počkám. Ale já nechci čekat! V krku mi vyrostly mandle do takových rozměrů, že nemůžu ani polykat. Bolí mě hlava. Myslím, že mám horečku.
Diana Dürichová
Že by vázla komunikace?
V dnešní době smsek a internetu si už málokdo z mladší generace dokáže představit, že by vedl dlouhé rozhovory po pevné lince nebo nedej Bože při osobním kontaktu. Čím dál tím méně lidí se dokáže podívat druhému do očí a vést s ním srozumitelnou a k cíli vedoucí diskuzi. Přitom je to tak jednoduché!
